Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IX. Plive na lonž!! Konec legrace!
IXb) Vitana vaří za nás!
Výuka koně v pohybu proti tlaku je tak jedinou, skutečnou, funkcí lonžování. I když se to málo přiznává, je to opravdu toto, co je od lonžování nejvíce žádáno. Stojí na tom totiž celé dnešní pojetí sportovního ježdění a chovu. Jezdectví otvírá dokořán náruč čím dál mladším a obecně čím dál méně zdatným kategoriím jezdců. Takoví adepti jsou nutně pohybem sedmi metrákového koně zcela ohromeni. Od počátku nejsou schopni ho fyzicky v sedle sledovat, natož ještě podporovat. Přibrzdění otěží je tak logickým, „sebezáchovným“ postupem a ustanovilo se jako zcela normální, oprávněný způsob ovládání koně. Brzda, jako u všeho pohyblivého, tak i u koně, snižuje výkon. Pro sport je však zapotřebí výkon co největší. Hledají se tedy takoví koně, kterým i se zataženou brzdou zbude ještě dost sil do soutěží. Druhým nutným důsledkem permanentní brzdy je poškozený styl pohybu. Hledáni jsou tedy nadále takoví koně, kteří i s tuhým pohybem garantují úspěch. Parkuroví koně s tuhým pohybem neskáčí, ale přemrskávají se. Ceněný proto musí být „rychlý předek a vyklápěcí zadek“! Drezůrní kůň je hvězdou, když je schopen na svůj úkor proti maximálně vzepřenému jezdci, prodloužit sekavě svůj klus. Chovatelé proto do sportu dodávají natolik pohybu chtivé koně, že se na nich jakoby nedá od počátku dělat nic jiného než opět brzdit! Kruh je uzavřen a možnost, jak se naučit jezdit „s koněm“, a nikoliv „proti koni“, je nepatrná!
Kde ježdění brzdou začíná, tam také velmi rychle končí. Je hotovo! Jezdecky napříště není moc co řešit. ( Ježdění je účelově zjednodušeno na pár situací: Tahám, kopu – jedu, tahám, tahám – brzdím , tahám levou, tahám pravou - uhýbám doleva, doprava, chody jsou: jeden krok, jeden klus a jeden cval.) Jezdce nic moc příjemného na koni nečeká a pohříchu také ani nebývá veden aby vůbec něco dalšího hledal , natož vytvářel. Tím snadněji jezdec uvěří, že během jednoho , dvou let bez námahy urazil onu krátkou cestu k modernímu jezdeckému mistrovství. Od té doby, přirozeně, už se neřeší ježdění, ale zpracovává se a kritizuje se jen a jen kůň. Jak prosté!!
Upřímně řečeno, jezdec na “zodpovědně” prolonžovaném koni ani nemá čas nad něčím přemýšlet. Vždyť typickým produktem lonže je kůň, který se uvádí do pohybu hned prvním uchopením otěží!!!! Místo aby se z této nepředstavitelné představy příčetný jezdec potil hrůzou, jedná se o současný běžný a všeobecně přijímaný stav. Kůň si vice méně vynutí aby se vzájemně s jezdcem do otěží zaklesli! Kůň si “pověsí jezdce do tlamy” a už se dupe! Jezdec se potřebuje jen opevnit v sedle, vybrat dobré udidlo na škále bolestivosti, vyladit outfit a hurá na start!
Říkám tomu „instantní ježdění“. Tak jako s instantní polévkou se stanete kuchařem snadno a rychle aniž byste uměli vařit, na otupělém, prefabrikovaném, lonží „předvařeném“ koni si můžete připadat jezdcem, aniž byste uměli jezdit. Ježdění se přihodilo přesně to, co obecnému vaření. Čím kvalitnější a dostupnější jsou polotovary, tím více se ztrácí umění vařit.Instantní jídlo sice splní mnoho nároků, jen že se záhy zcela přejí. Jíst a potažmo I takto jezdit je v koncích pouze nuda. Jezdci dnes už nemusí - ani nechtějí – pátrat s odvahou a namahavě po detailech pohybu koně. (Co na co navazuje, co a jak se smí smíchat a jak má „chutnat“ výsledek, co se naopak nikdy smíchat nesmí,… atd., atd..)
Dlužno doznat, že i já také vařívám z pytlíku, také z Rubikovy kostky složím jenom jednu stěnu, také plavu stylem “Paní radová”, ani neumím zahrát na žádný hudební nástroj. Pokročilý věk a celoživotní sklon k ironickým sebepochybám mi vedle depresí a komplexů přinesl nakonec i jeden dar. Myslím, že jsem schopen obecně rozlišovat kvalitu od diletantství, solidnost od povrchnosti, skutečnost od sebeklamu. Lituji své nedovzdělanosti a nešikovnosti v uvedených a mnohých dalších oborech. Stud a vědomí vlastní nedostatečnosti, by mně nikdy nedovolily přihlásit se do závodů např. v latinsko-amerických tancích, natož poučovat někoho ve sportovním plavání. Bohužel však, do určité miry nejasná a klikatá hranice v jezdectví mezi dobrým a špatným, zdravým a zraňujícím, umožňuje řadě podobně nehotových jezdců a dokonce I cvičitelů se za ni bez rozpaků schovat. Chybí-li základní soudnost a stydlivost, umožňuje jim to slušně prosperovat.
Při nešikovném (počátečním) provozování jiného sportu nebo řemesla se většinou pomorduje – a poučí - sám člověk nebo se zkazí a vyhodí nějaký ten material. Bohužel při ježdění, při každičkém kroku působíme po kapkách, ale neodvolatelně na fyzickou a psychickou stránku živé (i když zdánlivě mlčenlivé) bytosti. U koně je každý krok závislý na tom předešlém. Po špatném pokusu se za jezdcem nikdy nezavře “nepoškozená” voda jako za špatným tempem plavce. Proto výuka jezdectví nemůže a nesmí být lhostejným zaháněním nudy, ani bezduchým řáděním do úpadu.
IXb) Vitana vaří za nás!
Výuka koně v pohybu proti tlaku je tak jedinou, skutečnou, funkcí lonžování. I když se to málo přiznává, je to opravdu toto, co je od lonžování nejvíce žádáno. Stojí na tom totiž celé dnešní pojetí sportovního ježdění a chovu. Jezdectví otvírá dokořán náruč čím dál mladším a obecně čím dál méně zdatným kategoriím jezdců. Takoví adepti jsou nutně pohybem sedmi metrákového koně zcela ohromeni. Od počátku nejsou schopni ho fyzicky v sedle sledovat, natož ještě podporovat. Přibrzdění otěží je tak logickým, „sebezáchovným“ postupem a ustanovilo se jako zcela normální, oprávněný způsob ovládání koně. Brzda, jako u všeho pohyblivého, tak i u koně, snižuje výkon. Pro sport je však zapotřebí výkon co největší. Hledají se tedy takoví koně, kterým i se zataženou brzdou zbude ještě dost sil do soutěží. Druhým nutným důsledkem permanentní brzdy je poškozený styl pohybu. Hledáni jsou tedy nadále takoví koně, kteří i s tuhým pohybem garantují úspěch. Parkuroví koně s tuhým pohybem neskáčí, ale přemrskávají se. Ceněný proto musí být „rychlý předek a vyklápěcí zadek“! Drezůrní kůň je hvězdou, když je schopen na svůj úkor proti maximálně vzepřenému jezdci, prodloužit sekavě svůj klus. Chovatelé proto do sportu dodávají natolik pohybu chtivé koně, že se na nich jakoby nedá od počátku dělat nic jiného než opět brzdit! Kruh je uzavřen a možnost, jak se naučit jezdit „s koněm“, a nikoliv „proti koni“, je nepatrná!
Kde ježdění brzdou začíná, tam také velmi rychle končí. Je hotovo! Jezdecky napříště není moc co řešit. ( Ježdění je účelově zjednodušeno na pár situací: Tahám, kopu – jedu, tahám, tahám – brzdím , tahám levou, tahám pravou - uhýbám doleva, doprava, chody jsou: jeden krok, jeden klus a jeden cval.) Jezdce nic moc příjemného na koni nečeká a pohříchu také ani nebývá veden aby vůbec něco dalšího hledal , natož vytvářel. Tím snadněji jezdec uvěří, že během jednoho , dvou let bez námahy urazil onu krátkou cestu k modernímu jezdeckému mistrovství. Od té doby, přirozeně, už se neřeší ježdění, ale zpracovává se a kritizuje se jen a jen kůň. Jak prosté!!
Upřímně řečeno, jezdec na “zodpovědně” prolonžovaném koni ani nemá čas nad něčím přemýšlet. Vždyť typickým produktem lonže je kůň, který se uvádí do pohybu hned prvním uchopením otěží!!!! Místo aby se z této nepředstavitelné představy příčetný jezdec potil hrůzou, jedná se o současný běžný a všeobecně přijímaný stav. Kůň si vice méně vynutí aby se vzájemně s jezdcem do otěží zaklesli! Kůň si “pověsí jezdce do tlamy” a už se dupe! Jezdec se potřebuje jen opevnit v sedle, vybrat dobré udidlo na škále bolestivosti, vyladit outfit a hurá na start!
Říkám tomu „instantní ježdění“. Tak jako s instantní polévkou se stanete kuchařem snadno a rychle aniž byste uměli vařit, na otupělém, prefabrikovaném, lonží „předvařeném“ koni si můžete připadat jezdcem, aniž byste uměli jezdit. Ježdění se přihodilo přesně to, co obecnému vaření. Čím kvalitnější a dostupnější jsou polotovary, tím více se ztrácí umění vařit.Instantní jídlo sice splní mnoho nároků, jen že se záhy zcela přejí. Jíst a potažmo I takto jezdit je v koncích pouze nuda. Jezdci dnes už nemusí - ani nechtějí – pátrat s odvahou a namahavě po detailech pohybu koně. (Co na co navazuje, co a jak se smí smíchat a jak má „chutnat“ výsledek, co se naopak nikdy smíchat nesmí,… atd., atd..)
Dlužno doznat, že i já také vařívám z pytlíku, také z Rubikovy kostky složím jenom jednu stěnu, také plavu stylem “Paní radová”, ani neumím zahrát na žádný hudební nástroj. Pokročilý věk a celoživotní sklon k ironickým sebepochybám mi vedle depresí a komplexů přinesl nakonec i jeden dar. Myslím, že jsem schopen obecně rozlišovat kvalitu od diletantství, solidnost od povrchnosti, skutečnost od sebeklamu. Lituji své nedovzdělanosti a nešikovnosti v uvedených a mnohých dalších oborech. Stud a vědomí vlastní nedostatečnosti, by mně nikdy nedovolily přihlásit se do závodů např. v latinsko-amerických tancích, natož poučovat někoho ve sportovním plavání. Bohužel však, do určité miry nejasná a klikatá hranice v jezdectví mezi dobrým a špatným, zdravým a zraňujícím, umožňuje řadě podobně nehotových jezdců a dokonce I cvičitelů se za ni bez rozpaků schovat. Chybí-li základní soudnost a stydlivost, umožňuje jim to slušně prosperovat.
Při nešikovném (počátečním) provozování jiného sportu nebo řemesla se většinou pomorduje – a poučí - sám člověk nebo se zkazí a vyhodí nějaký ten material. Bohužel při ježdění, při každičkém kroku působíme po kapkách, ale neodvolatelně na fyzickou a psychickou stránku živé (i když zdánlivě mlčenlivé) bytosti. U koně je každý krok závislý na tom předešlém. Po špatném pokusu se za jezdcem nikdy nezavře “nepoškozená” voda jako za špatným tempem plavce. Proto výuka jezdectví nemůže a nesmí být lhostejným zaháněním nudy, ani bezduchým řáděním do úpadu.
|
|