Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IX. Plive na lonž!! Konec legrace!
IXd) Kroužení na lonži nevede k ohnutí!
Řetězec souvislostí mě zavedl dále od kritiky lonžování. Zdaleka ale není vyčerpána, a tak se ještě vracím k tématu. I když se lonžování zpravidla odehrává na kruhu, ke správnému pohybu na kruhu, však koně nevychovává. Lonž (už i jen svojí vahou, natož silou lonžéra) působí v první řadě vždy na vnitřní koutek. O opřený vnitřní koutek se ale pohyb rozbíjí se 100% jistotou. Kůň se k opření o vnitřní koutek nemusí nijak přemlouvat. Umožní-li se mu to, rád vyhoví . Je-li připnut pouze na lonži, bez pomocných otěží, přizpůsobí se tahu dovnitř stočením vazu a ohnutím krku a zákonitě následně – zkrácením kroku. Jestliže koni drží hlavu v poloze ještě přídavná „táhla“ , kůň se zákonitě následně schová za otěž, nebo se naopak opře - natvrdo. Nesenost chodů je opět znemožněna. Toto bylo již řečeno.
Chci nyní poukázat na škodlivost lonžování pro správné ohnutí koně. Aby si kůň na oblouku, na dvou stopách (i v obratech kolem zádi a při piruetách) zachoval rovnováhu, pohyb a schopnost reagovat, nesmí se hubou vzpírat ani o lonže ani otěže. Naopak vždy musí (více či méně) ohnout páteř v trupu, spoluprací pulsující síly všech končetin. Viditelným projevem, je tendence ke křížení předních nohou a podkročení vnitřní zadní nohy pod tělo. K této schopnosti (šikovnosti) musí jezdec koně vést opakovaným podněcováním. Vybízením právě k onomu výchozímu překřížení hrudních končetin. U vědomí, že pro pohyb nohou je určující poloha těžiště, může jezdec v sedle ovlivňovat posun těžiště směrem šikmo ven z kruhu (oblouku) přes vnější lopatku, tak aby vyprovokoval podkročení předních končetin pod těžiště, které se vychýlilo mimo přímou osu pohybu a těla koně. Aby tak kůň žádoucím způsobem mohl učinit, musí se jezdec přísně koordinovanou pobídkou zadních končetin postarat o uvolnění dostatečné energie pro náročnější pohyb. Jedině aktivní záda zajistí, že ona energie neshoří při neúčelném zrychleném zadupání, ale umožní rytmické, kontrolované kroky a lehké přilnutí na udidle i při náročnějším, „vyoseném“ pohybu.
Co se týká lonže – lonží se kůň v trupu nemůže ohnout. Logicky se lonží může ohnout jen ve vazu a v krku, ale směr pohybu trupu se potom nedá lonží řídit!! Při jízdě pod sedlem je během nájezdu do oblouku a do obratu nezbytné, zajistit si, živost a měkkost vnitřního koutku lehkou zádrží a poté již během celého pohybu v ohnutí, strážit co nejjemnější kontakt na vnitřní otěži. Vnější otěží je třeba hlídat, aby kůň hmotou krku „nesabotoval“ snahu o posun těžiště do boku a vpřed (zatnutí svalstva, kmihnutí nahoru a zpět, nalehnutí do otěže, zkrácení za otěž). Znamená to zachovávat jeho délku a klenutost, zároveň i citlivost vnějšího koutku k vedení. Děje se tak především pobídkami vpřed, vnitřní holení! Počáteční chvíle pohybu v ohnutí jsou pro koně velmi nezvyklé, náročné. Je třeba tuto pozici postupně dávkovat. Rovněž jezdec musí počítat se svým maximálním zapojením - pobídkami, vahou, aktivitou zad, soustředěním – aby mohl být v této lekci, koni příkladem. Pro stručnost pouze zmiňuji nutnost vylepšovat kvalitu pohybu koně ve všech ukazatelích ještě před úvodními pokusy pohybu v ohnutí. (Auto se do zatáčky nesmí řítit, ale motor musí mít otáčky.) Podaří-li se zmíněné ohnutí v trupu a křížení předních nohou, dojde k tomu, že „nejvnějšnějším
“ bodem trupu koně na oblouku bude jeho kohoutek (hřeben vnější lopatky).
Konečně tak dojde k naplnění pravidlo, často úplně osamocené, zbožštěné a vytržené ze souvislostí, že totiž na kruhu “jedeme na vnější otěži“! Proč?? Protože vzdálenost od vnější strany kohoutku k vnějšímu koutku je u ohnutého koně delší, než na jeho vnitřní straně. Proto je také pocit kontaktu s hubou na vnější otěži silnější.(Otěž je více napínána.) Co všechno však musí nastat, než k takovému, správně vybudovanému pocitu může dojít?? Právě jsem se to snažil velmi stručně popsat. I z tohoto naznačeného vyplývá, jak naivní a beznadějná je snaha mnoha jezdců prospět koni na kruhu tím, že se mu ze všeho nejdříve tupě zavěsí do vnější otěže.
Ještě více se ukáže, jak marné je očekávat v tomto směru cokoliv dobrého od lonžování. Převážné (a škodlivé) působení na vnitřní koutek se nedá popřít. ( Pokusy o vyrovnání „potěšení“ z lonže i s vnějším koutkem, formou jakýchsi průvleků přes týl, jsou zcela mimo komentář!)
Druhou a pohříchu poslední dynamickou pomůckou, jak ovlivnit koně na lonži , je lonžovací bič. Jeho role může být přinejlepším hrozící nebo plašící. Bič nikdy nepobízí – vždy pouze popohání a to vždy se zpožděním a téměř vždy nadměrně, takže ihned vynucuje adekvátní brzdící tlak v hubě!! Ve srovnání s odměřenými, rytmickými, bezprostředními pobídkami holeněmi v koordinaci s prací trupem a oběma otěžemi jezdce v sedle, je celé lonžování (i se všemi lonžovacími kruhy, vyvazovacími otěžemi, dvěma lonžemi, obřišníky, podocasníky atd., atd.) zoufale povrchní, až trapné. Nejen to, místo aby kůň lonžováním získal fundamentálni schopnost pohybu v ohnutí, ohýbá se podélně jen stejně falešně, jak falešně se mu „kroutí“ krk vyvazovadly. Lonžováním se kůň tahá dovnitř od huby, místo toho, aby se ohnutí ve hřbetě stalo důsledkem překračování předních nohou (mírné na kruhu, výrazné na dvou stopách) a znásobené aktivity zejména vnitřní zadní nohy, která podkračuje pod tělo a dodává přes hřbet celému pohybu energii. (Shodnu-li se se čtenářem, že pohyb na kruhu je v principu týž a jediný, jako pohyb dovnitř plec, překrok i ustupování na holeni - odlišná je jen míra ohnutí a výsledný směr pohybu těla vůči tomuto ohnutí - pak ať se tento laskavě zamyslí, zda se lonžovaný kůň k takovému pohybu vzdělává, čili nic!)
A dále : Jak je lonžér schopen přirozeně se svým koněm upravovat stupeň ohnutí a pohyb celého těla koně po kruhu? Korektně? Cvikem “kruh zvětšit”, kruh zmenčit”? Jistě ne!
Lonžovací metodika vedení koně na kruhu má 3 možnosti:
1) Vzdalujícího se koně začne tahat od huby dovnitř.
2) Koně, který jde příliš malý kruh, odhání od středu bičem a výsledek opět koriguje prasárnami na vnitřním koutku.
3) Koneckonců nejpřijatelnějšíí úprava poměrů na lonži je ta, kdy lonžér délku lonže raději upravuje sám svým cestováním v kruhu.
Lonžér nemá možnost, jak ovlivnit těžiště, jak navodit ohnutí mezi lopatkami, jak přesně dávkovat sílu a způsob odrazu zadních nohou. Lonžér je schopen tak akorát vymezit jen bezděčné, pasivní ohnutí z vnějšku hrazením, nebo druhou lonží. Situace ale ze všeho nejvíc připomíná „dovnitř záď“. Je to hrubá chyba! Kůň si tímto trikem velmi usnadňuje pohyb. Místo aby vnitřní zadní noha byla v maximální aktivitě pohybové i balanční, ťape si nezúčastněně vedle těla po vnitřní stopě . Kůň je při tom poslušný jako beránek a lonžér je fascinován vlastní šikovností. (Jako únik před náročností využívá kůň vybočení zádí velmi často i pod jezdcem. Stačí si připomenout „rohlíčkovitý“ tvar většiny pracovně cválajících koní. Právě tak, každý průjezd rohem jizdárny začínává ukročením zádě dovnitř. Kolik žije ještě cvičitelů, kterým by to vadilo? )
Kdo nechce vidět předstíranost a falešnost pohybových kvalit u lonžovaného koně, ten ji nevidí!
IXd) Kroužení na lonži nevede k ohnutí!
Řetězec souvislostí mě zavedl dále od kritiky lonžování. Zdaleka ale není vyčerpána, a tak se ještě vracím k tématu. I když se lonžování zpravidla odehrává na kruhu, ke správnému pohybu na kruhu, však koně nevychovává. Lonž (už i jen svojí vahou, natož silou lonžéra) působí v první řadě vždy na vnitřní koutek. O opřený vnitřní koutek se ale pohyb rozbíjí se 100% jistotou. Kůň se k opření o vnitřní koutek nemusí nijak přemlouvat. Umožní-li se mu to, rád vyhoví . Je-li připnut pouze na lonži, bez pomocných otěží, přizpůsobí se tahu dovnitř stočením vazu a ohnutím krku a zákonitě následně – zkrácením kroku. Jestliže koni drží hlavu v poloze ještě přídavná „táhla“ , kůň se zákonitě následně schová za otěž, nebo se naopak opře - natvrdo. Nesenost chodů je opět znemožněna. Toto bylo již řečeno.
Chci nyní poukázat na škodlivost lonžování pro správné ohnutí koně. Aby si kůň na oblouku, na dvou stopách (i v obratech kolem zádi a při piruetách) zachoval rovnováhu, pohyb a schopnost reagovat, nesmí se hubou vzpírat ani o lonže ani otěže. Naopak vždy musí (více či méně) ohnout páteř v trupu, spoluprací pulsující síly všech končetin. Viditelným projevem, je tendence ke křížení předních nohou a podkročení vnitřní zadní nohy pod tělo. K této schopnosti (šikovnosti) musí jezdec koně vést opakovaným podněcováním. Vybízením právě k onomu výchozímu překřížení hrudních končetin. U vědomí, že pro pohyb nohou je určující poloha těžiště, může jezdec v sedle ovlivňovat posun těžiště směrem šikmo ven z kruhu (oblouku) přes vnější lopatku, tak aby vyprovokoval podkročení předních končetin pod těžiště, které se vychýlilo mimo přímou osu pohybu a těla koně. Aby tak kůň žádoucím způsobem mohl učinit, musí se jezdec přísně koordinovanou pobídkou zadních končetin postarat o uvolnění dostatečné energie pro náročnější pohyb. Jedině aktivní záda zajistí, že ona energie neshoří při neúčelném zrychleném zadupání, ale umožní rytmické, kontrolované kroky a lehké přilnutí na udidle i při náročnějším, „vyoseném“ pohybu.
Co se týká lonže – lonží se kůň v trupu nemůže ohnout. Logicky se lonží může ohnout jen ve vazu a v krku, ale směr pohybu trupu se potom nedá lonží řídit!! Při jízdě pod sedlem je během nájezdu do oblouku a do obratu nezbytné, zajistit si, živost a měkkost vnitřního koutku lehkou zádrží a poté již během celého pohybu v ohnutí, strážit co nejjemnější kontakt na vnitřní otěži. Vnější otěží je třeba hlídat, aby kůň hmotou krku „nesabotoval“ snahu o posun těžiště do boku a vpřed (zatnutí svalstva, kmihnutí nahoru a zpět, nalehnutí do otěže, zkrácení za otěž). Znamená to zachovávat jeho délku a klenutost, zároveň i citlivost vnějšího koutku k vedení. Děje se tak především pobídkami vpřed, vnitřní holení! Počáteční chvíle pohybu v ohnutí jsou pro koně velmi nezvyklé, náročné. Je třeba tuto pozici postupně dávkovat. Rovněž jezdec musí počítat se svým maximálním zapojením - pobídkami, vahou, aktivitou zad, soustředěním – aby mohl být v této lekci, koni příkladem. Pro stručnost pouze zmiňuji nutnost vylepšovat kvalitu pohybu koně ve všech ukazatelích ještě před úvodními pokusy pohybu v ohnutí. (Auto se do zatáčky nesmí řítit, ale motor musí mít otáčky.) Podaří-li se zmíněné ohnutí v trupu a křížení předních nohou, dojde k tomu, že „nejvnějšnějším
“ bodem trupu koně na oblouku bude jeho kohoutek (hřeben vnější lopatky).
Konečně tak dojde k naplnění pravidlo, často úplně osamocené, zbožštěné a vytržené ze souvislostí, že totiž na kruhu “jedeme na vnější otěži“! Proč?? Protože vzdálenost od vnější strany kohoutku k vnějšímu koutku je u ohnutého koně delší, než na jeho vnitřní straně. Proto je také pocit kontaktu s hubou na vnější otěži silnější.(Otěž je více napínána.) Co všechno však musí nastat, než k takovému, správně vybudovanému pocitu může dojít?? Právě jsem se to snažil velmi stručně popsat. I z tohoto naznačeného vyplývá, jak naivní a beznadějná je snaha mnoha jezdců prospět koni na kruhu tím, že se mu ze všeho nejdříve tupě zavěsí do vnější otěže.
Ještě více se ukáže, jak marné je očekávat v tomto směru cokoliv dobrého od lonžování. Převážné (a škodlivé) působení na vnitřní koutek se nedá popřít. ( Pokusy o vyrovnání „potěšení“ z lonže i s vnějším koutkem, formou jakýchsi průvleků přes týl, jsou zcela mimo komentář!)
Druhou a pohříchu poslední dynamickou pomůckou, jak ovlivnit koně na lonži , je lonžovací bič. Jeho role může být přinejlepším hrozící nebo plašící. Bič nikdy nepobízí – vždy pouze popohání a to vždy se zpožděním a téměř vždy nadměrně, takže ihned vynucuje adekvátní brzdící tlak v hubě!! Ve srovnání s odměřenými, rytmickými, bezprostředními pobídkami holeněmi v koordinaci s prací trupem a oběma otěžemi jezdce v sedle, je celé lonžování (i se všemi lonžovacími kruhy, vyvazovacími otěžemi, dvěma lonžemi, obřišníky, podocasníky atd., atd.) zoufale povrchní, až trapné. Nejen to, místo aby kůň lonžováním získal fundamentálni schopnost pohybu v ohnutí, ohýbá se podélně jen stejně falešně, jak falešně se mu „kroutí“ krk vyvazovadly. Lonžováním se kůň tahá dovnitř od huby, místo toho, aby se ohnutí ve hřbetě stalo důsledkem překračování předních nohou (mírné na kruhu, výrazné na dvou stopách) a znásobené aktivity zejména vnitřní zadní nohy, která podkračuje pod tělo a dodává přes hřbet celému pohybu energii. (Shodnu-li se se čtenářem, že pohyb na kruhu je v principu týž a jediný, jako pohyb dovnitř plec, překrok i ustupování na holeni - odlišná je jen míra ohnutí a výsledný směr pohybu těla vůči tomuto ohnutí - pak ať se tento laskavě zamyslí, zda se lonžovaný kůň k takovému pohybu vzdělává, čili nic!)
A dále : Jak je lonžér schopen přirozeně se svým koněm upravovat stupeň ohnutí a pohyb celého těla koně po kruhu? Korektně? Cvikem “kruh zvětšit”, kruh zmenčit”? Jistě ne!
Lonžovací metodika vedení koně na kruhu má 3 možnosti:
1) Vzdalujícího se koně začne tahat od huby dovnitř.
2) Koně, který jde příliš malý kruh, odhání od středu bičem a výsledek opět koriguje prasárnami na vnitřním koutku.
3) Koneckonců nejpřijatelnějšíí úprava poměrů na lonži je ta, kdy lonžér délku lonže raději upravuje sám svým cestováním v kruhu
.
Lonžér nemá možnost, jak ovlivnit těžiště, jak navodit ohnutí mezi lopatkami, jak přesně dávkovat sílu a způsob odrazu zadních nohou. Lonžér je schopen tak akorát vymezit jen bezděčné, pasivní ohnutí z vnějšku hrazením, nebo druhou lonží. Situace ale ze všeho nejvíc připomíná „dovnitř záď“. Je to hrubá chyba! Kůň si tímto trikem velmi usnadňuje pohyb. Místo aby vnitřní zadní noha byla v maximální aktivitě pohybové i balanční, ťape si nezúčastněně vedle těla po vnitřní stopě . Kůň je při tom poslušný jako beránek a lonžér je fascinován vlastní šikovností. (Jako únik před náročností využívá kůň vybočení zádí velmi často i pod jezdcem. Stačí si připomenout „rohlíčkovitý“ tvar většiny pracovně cválajících koní. Právě tak, každý průjezd rohem jizdárny začínává ukročením zádě dovnitř. Kolik žije ještě cvičitelů, kterým by to vadilo? )
Kdo nechce vidět předstíranost a falešnost pohybových kvalit u lonžovaného koně, ten ji nevidí!
|
|