Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
XII. I mě baví škatulky.
Podle náhledu na uvolněnost jezdeckého koně, jde patrně rozdělit jezdeckou obec do několika skupin:
1) Jezdci uvolněnost vůbec neřeší. Je jim naprosto lhostejný projev koně. Ztuhlost koně, která se konec konců zkoncentruje ve ztuhlé hubě a tím ve špatné voditelnosti, řeší s nadhledem. Zatnutou spodní čelist s úsměvem vypáčí a huba je náhlé citlivá – jakápak věda? Za důkaz mějme, jak vzácné je dnes spatřit koně (hlavně parkurového) na prostém stihle. Do konce dotaženým paradoxem je, že užití takového „železářství“ dnes není ostudou, není usvědčením z jezdecké neschopnosti! Naopak!! Takto jednoduše nastavená poslušnost nicméně dobře poslouží k přivedení koně na místo odskoku. Funguje-li tato rozhodující jezdecká dovednost, dnešní kůň je schopen bezchybně překonávat překážky i při absenci obecné nesenosti a uvolněnosti. Jezdci této skupiny necítí problémy. Jdou přísně po výsledku v soutěži, koně často obměňují, bývají úspěšní a udávají tón. V drezůrním provedení jsou to jezdci, kteří jdou za úspěchem ustavičným shromažďováním a vzpřimováním pomocí tlaku proti výše popsané vypáčené hubě. Nehodnotí sami sebe podle pohybu svých koní, ale podle poslušnosti a přesnosti ve cvicích. Těžkopádnost nebo naopak poplašenost považují za nezbytné projevy zvýšené náročnosti tréninku. Bývají úspěšní a udávají tón.
2) Jezdci dostatečně fyzicky nadaní. Na problémy neuvolněnosti a nekvality pohybu nenarazí. Rovnováhu jsou schopni držet, aniž by se vzpírali o otěže a drncavost chodu retušují ze všech vlastních sil. Svoji roli vidí v nerušení, v neobtěžování koně. Ve všem se koni přizpůsobí a co koni nejde, to neřeší. Přijímají bez námitek tu kvalitu chodů, kterou kůň sám nabídne. Domnívají se , že převyšují ostatní jezdce právě „uměním“ nechat to na koňovi! Hlavním „přikázáním“ je pro ně : „Jednoduše dopředu, kůň si poradí!“ Logicky i koně těchto jezdců chodí „nohama“ a bez přilnutí. Nejsou „na otěži“! Ovladatelnost jejich koní se staví na velkém objemu spěchavě naklusaných (nacválaných) minut a pokrok na překážkách nebo cvicích se uskutečňuje opakováním, opakováním, opakováním.
3) Jezdci nutnost uvolněného, neseného pohybu koně respektují. Ve velké většině však narazí na komplexnost a všestrannost celého problému. Zejména na nutnost nekompromisně se fyzicky na koni prosadit. K nesenosti koně přinutit vlastním, trvalým příkladem. Z těchto důvodů pak pojem uvolněnost zredukují na „zaklapnutost“ , případně ještě „zakulacenost“ krku. Pro dosažení stavu „lehkosti“ se smíří s menší energií pohybu a to znamená i s menší výkonností.
4) Jezdci opravdu citliví, po dlouhodobé snaze o nenucené porozumění s koněm, rezignují. Nacházejí východisko v alternativních směrech jako je barokní ježdění, westernové ježdění či práce ze země atd.. V těchto a podobných „školách“ jde v první řadě o výuku cviků a dovedností, nikoliv pohybu. Vesměs jsou to styly „práce“, které jsou založeny na maximální samostatnosti koně. Nejvýše se hodnotí praktická nezúčastněnost jezdce na pohybu koně i na předváděných cvicích. Bližší jsou tak spíše cirkusovým výukovým metodám s důrazem na dovednostní, mentální vycvičenost. Paradoxně se ani v této jezdecké skupině na konec uvolněná poslušnost neřeší celostně, atleticky, ale vesměs ostrým pákovým užděním. Nebudu polemizovat s takovými styly. Je to ale, jiný druh zábavy, než sportovní ježdění zde probírané.
Uvedené kategorie mohou jen velmi zhruba a nepřesně dokumentovat jak neurčité a individuální je vnímání pojmu uvolnění jezdeckého koně. Každopádně již i jen naznačená snaha zabývat se pojmy uvolnění, citlivost, reakce, rovnováha, nesenost, prostupnost atd. je hodna uznání. Takové uvažování může někdy vést až skutečně ke kořenům vztahu člověk – kůň a k soukromému pojmenování smyslu a cíle ježdění. Možná se zdá, že nějak příliš filosofuji a snažím se do toho namočit i Vás. Ale nic jiného, než onen nejzákladnější názor na koně a CO po něm vlastně chci, vždy, v každé vteřině rozhoduje JAK to po něm chci, tzn.: jak jezdím!! Jsem koním blízko už víc než 40 let. Přijmout praxi, že ježdění je jen rozdíl mezi tím co se na koni ukope a co ubrzdí, by pro mě bylo debaklem. Proto mi koně za přemýšlení a energii stojí.
Podle náhledu na uvolněnost jezdeckého koně, jde patrně rozdělit jezdeckou obec do několika skupin:
1) Jezdci uvolněnost vůbec neřeší. Je jim naprosto lhostejný projev koně. Ztuhlost koně, která se konec konců zkoncentruje ve ztuhlé hubě a tím ve špatné voditelnosti, řeší s nadhledem. Zatnutou spodní čelist s úsměvem vypáčí a huba je náhlé citlivá – jakápak věda? Za důkaz mějme, jak vzácné je dnes spatřit koně (hlavně parkurového) na prostém stihle. Do konce dotaženým paradoxem je, že užití takového „železářství“ dnes není ostudou, není usvědčením z jezdecké neschopnosti! Naopak!! Takto jednoduše nastavená poslušnost nicméně dobře poslouží k přivedení koně na místo odskoku. Funguje-li tato rozhodující jezdecká dovednost, dnešní kůň je schopen bezchybně překonávat překážky i při absenci obecné nesenosti a uvolněnosti. Jezdci této skupiny necítí problémy. Jdou přísně po výsledku v soutěži, koně často obměňují, bývají úspěšní a udávají tón. V drezůrním provedení jsou to jezdci, kteří jdou za úspěchem ustavičným shromažďováním a vzpřimováním pomocí tlaku proti výše popsané vypáčené hubě. Nehodnotí sami sebe podle pohybu svých koní, ale podle poslušnosti a přesnosti ve cvicích. Těžkopádnost nebo naopak poplašenost považují za nezbytné projevy zvýšené náročnosti tréninku. Bývají úspěšní a udávají tón.
2) Jezdci dostatečně fyzicky nadaní. Na problémy neuvolněnosti a nekvality pohybu nenarazí. Rovnováhu jsou schopni držet, aniž by se vzpírali o otěže a drncavost chodu retušují ze všech vlastních sil. Svoji roli vidí v nerušení, v neobtěžování koně. Ve všem se koni přizpůsobí a co koni nejde, to neřeší. Přijímají bez námitek tu kvalitu chodů, kterou kůň sám nabídne. Domnívají se , že převyšují ostatní jezdce právě „uměním“ nechat to na koňovi! Hlavním „přikázáním“ je pro ně : „Jednoduše dopředu, kůň si poradí!“ Logicky i koně těchto jezdců chodí „nohama“ a bez přilnutí. Nejsou „na otěži“! Ovladatelnost jejich koní se staví na velkém objemu spěchavě naklusaných (nacválaných) minut a pokrok na překážkách nebo cvicích se uskutečňuje opakováním, opakováním, opakováním.
3) Jezdci nutnost uvolněného, neseného pohybu koně respektují. Ve velké většině však narazí na komplexnost a všestrannost celého problému. Zejména na nutnost nekompromisně se fyzicky na koni prosadit. K nesenosti koně přinutit vlastním, trvalým příkladem. Z těchto důvodů pak pojem uvolněnost zredukují na „zaklapnutost“ , případně ještě „zakulacenost“ krku. Pro dosažení stavu „lehkosti“ se smíří s menší energií pohybu a to znamená i s menší výkonností.
4) Jezdci opravdu citliví, po dlouhodobé snaze o nenucené porozumění s koněm, rezignují. Nacházejí východisko v alternativních směrech jako je barokní ježdění, westernové ježdění či práce ze země atd.. V těchto a podobných „školách“ jde v první řadě o výuku cviků a dovedností, nikoliv pohybu. Vesměs jsou to styly „práce“, které jsou založeny na maximální samostatnosti koně. Nejvýše se hodnotí praktická nezúčastněnost jezdce na pohybu koně i na předváděných cvicích. Bližší jsou tak spíše cirkusovým výukovým metodám s důrazem na dovednostní, mentální vycvičenost. Paradoxně se ani v této jezdecké skupině na konec uvolněná poslušnost neřeší celostně, atleticky, ale vesměs ostrým pákovým užděním. Nebudu polemizovat s takovými styly. Je to ale, jiný druh zábavy, než sportovní ježdění zde probírané.
Uvedené kategorie mohou jen velmi zhruba a nepřesně dokumentovat jak neurčité a individuální je vnímání pojmu uvolnění jezdeckého koně. Každopádně již i jen naznačená snaha zabývat se pojmy uvolnění, citlivost, reakce, rovnováha, nesenost, prostupnost atd. je hodna uznání. Takové uvažování může někdy vést až skutečně ke kořenům vztahu člověk – kůň a k soukromému pojmenování smyslu a cíle ježdění. Možná se zdá, že nějak příliš filosofuji a snažím se do toho namočit i Vás. Ale nic jiného, než onen nejzákladnější názor na koně a CO po něm vlastně chci, vždy, v každé vteřině rozhoduje JAK to po něm chci, tzn.: jak jezdím!! Jsem koním blízko už víc než 40 let. Přijmout praxi, že ježdění je jen rozdíl mezi tím co se na koni ukope a co ubrzdí, by pro mě bylo debaklem. Proto mi koně za přemýšlení a energii stojí.
|
|